Moje touha vždycky byla taková, že budu mít nějaký malý domeček na vesnici, a hlavně velikou zahradu. Já jsem takový člověk, který by nejraději všude někde lítal. Nerada sedím doma. Vždycky nejraději někde jsem, abych se nenudila. Také nemám ráda stereotyp a já jsem vždycky ráda, když za mnou přijdou kamarádky anebo partner anebo můj syn a řeknou mi, abychom šli ven. To se vždycky raduji, ale také se musím učit. Já totiž ještě dálkově studuji jednu školu, a ještě se učím cizí jazyky, protože cizí jazyky mě opravdu baví. Baví mě se učit. Co se ale týká zahrady, tak jsem taková, že chci mít vždycky zahradu opravdu v naprostém pořádku.
Když mám třeba na zahradě nějaký krtičinec, tak ihned se mi ježí chlupy na kůži a vím, že je někde nepřítel. A ten nepřítel je krtek. Ani nevíte, jak moc mě to vadí! Anebo třeba když najdu na zahradě nějakého slimáka, to také mám na sobě husí kůži a říkám si, že moje rajčata a afrikány se určitě třesou hrůzou. Ano, už kolikrát mi slimáci na zahradě sežraly všechny afrikány a také okousaly rajčata. Samozřejmě, že potom rajčata už žádné plody mít nebudou. To mě vždycky štve. Kolikrát si rajčata a papriky hýčkám, ale do rána mi je vždycky někdo sežere. No kdo jiný, než nějaký šnek a nebo slimák.
Ale zase na druhou stranu nechci používat žádné drahé a drastické chemikálie, které by právě zničily šneky a slimáky. Kdežto mi zase ale někdo říká, že šneci rajčata a afrikány nežerou, že prý jenom slimáci. Ale jak já to poznám? Tohle bohužel poznat nejde. Nechápu, jak mi někdo může ožírat rajčata a papriky a také afrikány. To potom v létě skoro nic nemám. Takže i když si nasázím zeleninu, tak stejně jí potom v létě musím kupovat, protože mi z té nasázené zeleniny téměř nic nezbyde. Třeba z deseti keříků rajčat mi zbydou jenom dvě keříky, a to je opravdu hodně málo pro tak velikou rodinu.
