Jsem matka dvou krásných, zdravých holčiček, bohužel jsem na vztahy neměla moc štěstí. Jsem ve vztahu třetím rokem, ze začátku se vše zdálo skvělé, i když mě všichni varovali, stejně jsem už do toho šla a poslouchala sama sebe (nedám moc na řečičky ostatních), ale přeci jen občas potřebuji slyšet i jiný názor. Celý náš vztah se začal rozpadat těhotenstvím, kdy já byla doma, neboť jsem měla rizikové, přítel to ze začátku bral, neboť ke konci mi to začal dosti vyčítat a dávat znát najevo, on měl neustálou potřebu pořád někam chodit, popíjet alkohol s kamarády, až to došlo do fáze, kdy se něco přihodilo a já už to neunesla, proto jsem na konci těhotenství od přítele odešla.
Potřebovala jsem klid, bez hádek a nervů. Dcera vykoukla na svět a já si myslela že to bude zase dobrý, ovšem přítel začal s alkoholem ještě víc a víc, stupňovalo se to, až to došlo do fáze, kdy přišel i o práci. Snažila jsem se mu pomoct, jak jsem jen mohla, pořád tomu dávala nějaké šance a doufala, že to bude lepší. Začalo se to stupňovat do fáze lží a slibů, které nebyly splněny. V tomto období žijeme každý odděleně, on u své matky v 1kk, já s dětmi v 2+1, když jsem mu nabízela sestěhování se a poradnu, odmítl to, že můj byt je prý moc malý, tudíž mu to u své matky asi vyhovuje.
Peníze mi nedává žádné, jednou za měsíc mě a dětem věnuje jeden den o víkendu. Když jsem se rozhodla, že tomu dáme všemu konec a rozejdeme se úplně a v dobrém, začal mi tu prosit, že to bude lepší, že mi na mě a dětech záleží a že to chce spravit, ovšem tak se neděje. Když řekne nějakou hodinu, nikdy ji nedodrží, pokaždé to je že za 20 minut přijde, z 20 minut jsou to tři hodiny, někdy i vůbec. Druhý den smsky, jak se strašně omlouvá, jak nás potřebuje atd. Není schopný odpovědět na smsku či hovor a mě to potom mrzí. A přemýšlím nad tím, co se děje.
